
Drahý čtenáři,
překvapilo Vás, že jste na této lehce apatické stránce s možná trochu depresivním nádechcem nic neobjevil po relativně dlouhou dobu? Ano, nemýlíte se. Posledních pár dnů mého veselého života (ovšem pozor, od minulého roku, bych si dovolila říct, se hodně změnilo, opravdu pociťuji dojmy a prožitky, které by se daly nazvat štěstím) ve mně panuje patrný duševní boj. Vraťme se tedy ještě o pár dnů zpět. V osnovách každého roku (jak to tak bývá) se neudály prakticky žádné změny. Hrdě jsem se zúčastnila Majálesu (opět brněnského, jiný neuznávám, promiňte mi tu nezdvořilost), Mistrovství Světa v hokeji také nadále probíhá (Uznávám, zhoršili jsme se, ale aby taky ne, když nám vážení kolegové z Ameriky drží výborné "kousky" v NHLku pod zámkem) a já i jako minulý rok sedávám u televize s českou vlaječkou a fandím tělem i duší. Ale ovšem můj osobní život nabral trochu jiných obrátek. Moje srdce vzdalo věčný boj s nedobytným Panem X, protože přiznejme si, člověk trpí pudem sebezáchovy a aplikuje ho v každodenním životě (a už je individuální jestli hned, za hodinu, nebo jak pravý génius až za dva roky..) a v důsledku toho jsem upustila to silné lano, které, těžko říct, mě tahalo k zemi nebo ven ze špatné nálady. Moje duše časem splynula s jiným jedincem, který dokázal utřít mé slzy z očí, složit zbytky zlomeného srdce, svým osobním kouzlem pročistit můj mozek a ukrýt mé tělo ve svém objetí. Taktéž jsem lehce pozměnila svůj úhel pohledu na prázdniny. Uklidněte se, nepřichází radikální změna, pořád můžete dál kroutit hlavou nad mojí nenávisti k horku a létu, ovšem odprostění se od povinností, dvouměsíční přestávka od lidí, o kterých jste si mysleli, že jsou Vaši přátelé (ne, zdání opravdu klame) a pocit svobody a nikoli věčné práce, kterou nosíte jak v hlavě, tak i na zádech. Stále jsme se nedostali k tématu, že? Dobrá, nebudu Vás dále trápit.
V hlavě mi tato otázka leží už pár dní a díky ní (možná i trochu jiným situacím) ve sobě cítím jakýsi splín a nepříjemné pocity. Zlomový okamžik, kdy jsem se rozhodla napsat na tento blog (květen je asi depresivní měsíc, co? :)) byl, když jsem si dočetla shluk komentářů na nejmenovaném fóru. Lidé se tam do sebe naváželi kvůli naprostým absurditám. Konkrétně kvůli "dominanci pohlaví" nebo jak bych to zhruba pojmenovala. Muži prosazovali svoji nadřazenost, argumentovali názory typu "Ženy patří nám mužům alias člověku" a snažili se je shodit věcmi jako, že nepatří do práce, ale jejich jedinou povinností je úklid a starost o děti, naráželi na věc, na které i když jsem žena, možná v základech lehce něco bude, a to, že muži se řídí silou a ženy myslí (do tohoto bodu jsem s tím ochotna souhlasit). Jenže další pánové to zvrhli v manipulaci, intriky, lži a podobné věci. Ženy zase oponovaly svoji nevinností, nežností a tím, že se muži o ně neumí postarat, ošklivě je zneužívají, chovají se k nim hrubě a všechnu práci nechají na nich. Mně upřímně se velmi nelíbí ani jeden z uvedených "argumentů". Mohou tohle lidé vůbec udělat? Jak něco takového může člověk vůbec říci? Neměli bychom se upínat na čistá klišé, ale uvažovat, že každý je přeci individuum.
Neočekávám, že se zde někdo k tomu vyjádří a možná ani nechci, aby se k tomu někdo vyjadřoval. Jen proboha, jsme opravdu všichni tak mimo? Nemohu Vám sem rozepisovat další faktory mého aktuálního stavu, který je pravděpodobně nasáklý jistou špatnou náladou, protože by toho asi na Vás bylo moc. Nestojím o to, abyste zkolaboval(a) v důsledku mých myšlenek (opravdu nejsem až tak krutá). Řekněme tedy, že pro dnešek toto malé vyjádření duševního boje uzavřeme. Ale je dosti možné, že se můžete "těšit" na pokračování. Každopádně nic neslibuji... Tak nashledanou zítra, nebo také za rok ;)
V hlavě mi tato otázka leží už pár dní a díky ní (možná i trochu jiným situacím) ve sobě cítím jakýsi splín a nepříjemné pocity. Zlomový okamžik, kdy jsem se rozhodla napsat na tento blog (květen je asi depresivní měsíc, co? :)) byl, když jsem si dočetla shluk komentářů na nejmenovaném fóru. Lidé se tam do sebe naváželi kvůli naprostým absurditám. Konkrétně kvůli "dominanci pohlaví" nebo jak bych to zhruba pojmenovala. Muži prosazovali svoji nadřazenost, argumentovali názory typu "Ženy patří nám mužům alias člověku" a snažili se je shodit věcmi jako, že nepatří do práce, ale jejich jedinou povinností je úklid a starost o děti, naráželi na věc, na které i když jsem žena, možná v základech lehce něco bude, a to, že muži se řídí silou a ženy myslí (do tohoto bodu jsem s tím ochotna souhlasit). Jenže další pánové to zvrhli v manipulaci, intriky, lži a podobné věci. Ženy zase oponovaly svoji nevinností, nežností a tím, že se muži o ně neumí postarat, ošklivě je zneužívají, chovají se k nim hrubě a všechnu práci nechají na nich. Mně upřímně se velmi nelíbí ani jeden z uvedených "argumentů". Mohou tohle lidé vůbec udělat? Jak něco takového může člověk vůbec říci? Neměli bychom se upínat na čistá klišé, ale uvažovat, že každý je přeci individuum.
Neočekávám, že se zde někdo k tomu vyjádří a možná ani nechci, aby se k tomu někdo vyjadřoval. Jen proboha, jsme opravdu všichni tak mimo? Nemohu Vám sem rozepisovat další faktory mého aktuálního stavu, který je pravděpodobně nasáklý jistou špatnou náladou, protože by toho asi na Vás bylo moc. Nestojím o to, abyste zkolaboval(a) v důsledku mých myšlenek (opravdu nejsem až tak krutá). Řekněme tedy, že pro dnešek toto malé vyjádření duševního boje uzavřeme. Ale je dosti možné, že se můžete "těšit" na pokračování. Každopádně nic neslibuji... Tak nashledanou zítra, nebo také za rok ;)
